Ha - tím se stane mým generálem a já poníženě plním všechny její příkazy, protože má v ruce skvělou odměnu. (Chození ven - je to hloupé, kvůli tomu takhle dřít, já vím. Ale nakonec jsou všichni spokojeni, ne?
Tak alespoň máma...)
Proč rodiče nechápou, že jejich práce je něco jako pro nás škola? Proč my musíme brát ohledy na ně, když oni je neberou na nás?!
Rodiče si člověk nevybere. Rodiče má člověk jen jedny… To jsou pořád rodiče sem, rodiče tam, ale zkusili jste se někdy zamyslet i nad námi - potomky? Vždyť my – dcery a synové – dokážeme rodiče taky někdy pěkně naštvat. A měli bychom sebekriticky uznat, že často je to opravdu jen naše vina. Občas stačí k vytočení našich milovaných rodičů pár zavedených hlášek. Například:
„Dobrý.“
Tuhle univerzální odpověď používáme všichni. A kdo říká, že ne, ten ji používá dvakrát častěji. Ať se matka, či otec zeptají na cokoli, a pro vás je odpověď zrovna příliš namáhavá nebo naopak tak jasná, že ji nehodláte rozvíjet, odpovíte: „Dobrý.“ Jak bylo ve škole? Jo, dobrý. Nejsi unavený? Ne, dobrý. Nebolí tě v krku? Dobrý. Jak se má ta tvoje kámoška? Dobře. (Wow! Změna!)
„Kam jsi mi to dala?“
Tak tohle je typická otázka určená našim milým a pořádným maminkám. Jakoby nemohly pochopit, že ten bordýlek v pokoji je za a) organizovaný chaos, který je znakem inteligence, protože právě ta ho dokáže zvládat s klidnou hlavou, za b) je to sentiment. Kdykoli se vrátíme do dětského pokojíčku, chceme tam najít věci jako při starém. Ne sterilně uklizené!
„Přestaň na mě řvát!“
Uznejte sami, nevyburcovalo by vás tohle napomenutí k ještě vyšší frekvenci hlasu s mnohem vyššími čísly decibelů? „JÁ NA TEBE PŘECE NEŘVU!“
A tak vždycky budeme těmi špatnými my... ALe co by jsme pro ty své milované rodiče neudělali, že? Napište mi do komentářů třeba nějaké perličky, které se vám s rodiči staly :).
